Karin Lednická: Životice

O autorce Karin Lednické, rodačce z Karviné, již na mém blogu byla zmínka v souvislosti s její prvotinou Šikmý kostel. Nyní o její literární tvorbě opět musím napsat krátký článek. Aktuálně jsem dočetla knihu Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. Nelze říci, že by se jednalo o hezkou knihu. Ono totiž o krvavé životické tragédii nelze psát hezky. Kniha je však psána velice čtivě, jelikož autorka vychází ze vzpomínek pamětníků, jejich rodinných příslušníků, ale také ze spisů ze životické knihovny a pečlivých rešerší. Vše je doplněno obrazovou přílohou. Při čtení, které bude trvat zřejmě krátce, jelikož kniha je kratší - má 243 stran, já ji konkrétně četla pouhé tři dny, vám bude běhat mráz po zádech z toho, čeho byli lidé ve 2. světové válce schopni. Ikdyž... těmto zrůdám snad ani lidi říkat nemůžeme .

Životice byly malou vesničkou uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu byla vesnice zabrána Polskem a po 1. září 1939 se jako dobyté území staly součástí Říše. Do dějin měla tato vesnice vejít dne 6. srpna 1944, kdy gestapo jako odplatu za své tři příslušníky, kteří byli zabiti partyzány v hospodě, povraždilo třicet šest mužů Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima své rodiny. Původně měli být zabiti muži, kteří neprokázali německou příslušnost, tedy nepodepsali tehdy tolik diskutovanou volkslistu, avšak, jak víme z příběhu Lednické, zabit byl i jeden muž, který volkslistu podepsal. Jednalo se tehdy o osobní mstu? Po této události však hrůzy v Životicích neskončily. Část obyvatel byla odvlečena do koncentračních táborů, ze kterých se po válce vrátili pouze čtyři lidé. Lednická popisuje převážně hrůzné události oné noci, avšak letmo se věnuje také tomu, jak se v obci žilo v době poválečné. Představuje také velitele krvavého zásahu Guida Magwitzea. Jak je možné a kde se nachází spravedlnost, že zrovna tato zrůda ze svých činů vyvázla bez trestu a zemřel až ve svých 88 letech? Dozvíme se také, kdo byl Friedrich Sattler, velitel četnické stanice v Bludovicích. A samozřejmě se seznámíme s muži, kteří té noci přišli o svůj život.

Co mě však u životické události zaráží nejvíc, je fakt, že ač pocházím z Frýdku-Místku, který je od Životic vzdálen cca 20 kilometrů (dnes jsou Životice součástí města Havířov), nikdy jsem o ní neslyšela. Až nyní. Díky Lednické. Jak je možné, že se základní a střední školy v hodinách dějepisu široce zabývají Perskými válkami, antickým Řeckem a podobnými událostmi, které se odehrály daleko před naším letopočtem, a o kterých by se dle mého názoru stačilo zmínit pouze letmo? Jak je možné, že události minulého století zcela opomíjejí? Neměly by být předávány právě události naší době časově blízké? Abychom věděli, v čem vyrůstali a žili naši předci, které jsme měli možnost poznat? Abychom věděli, jaké události ovlivnily životy našich prarodičů? Stejně jako Lednická si přeji, aby téma životické tragédie znovu vstoupilo do veřejného prostoru, aby se o těchto událostech vyučovalo ve školách. Aby zkrátka mladí lidé byli obeznámeni, jak krutá může válka být... Děkuji Karin Lednické, že mě o toto téma obohatila a všem čtenářům za pozornost .