Jojo Moyes: Loď plná nevěst

Britská spisovatelka Jojo Moyes se stále řadí mezi mé oblíbené autorky . Postupně jsem přečetla všechny její romány, proto bylo zcela logické, že když jsem se ke konci roku 2023 dozvěděla, že vyšla v češtině její nová kniha s názvem Loď plná nevěst, musela jsem si ji přečíst. Jelikož však stále čtu knihy převážně půjčené z knihovny a v té byl tento román stále vypůjčen, blížící se Vánoce daly mé rodině tip na dárek. Ano, knihu jsem si rozbalila pod stromečkem a poprvé si přečetla, o čem má být. Ano, od Moyes již nečtu upoutávky, knihu si chci za každou cenu přečíst, protože vím, že texty z pera této autorky nebudou zklamáním. Po rozbalení knihy pod stromečkem jsem proto byla překvapená, že kniha byla v originále napsána již v roce 2005 a až nyní si ji můžou přečíst čeští fanoušci!

Píše se rok 1946. Druhá světová válka skončila a po celém světě začínají mladé ženy plnit sliby, které daly mužům, za něž se během války provdaly. V australském Sydney se čtyři ženy připojí k dalším šest set padesáti válečným nevěstám na neobvyklé cestě do Anglie na letadlové lodi Victoria, která převáží nejen zbraně a letadla, ale i tisíc námořních důstojníků. A byť na palubě panují přísná pravidla, životy cestujících se začnou přes hrozbu přísných sankcí proplétat. A Frances Mackenziové, komplikované mladé ženě, utíkající před minulostí, změní tato plavba navždy život... Na základě skutečné události.

Stačil mi úryvek z obálky a věděla jsem, že u románu zažiju poutavé chvilky. Zejména, když je příběh postaven na základě skutečné události. Nemýlila jsem se. Kdybych měla vyhodnotit, které romány od autorky mám nejraději, po přečtení se tento titul zařadil na nejvyšší místa. Jsem ráda, že tento román budu mít doma a můžu se tak k němu vracet. Příběh byl opravdu silný, neočekávaný a romantický. A právě díky romantickým příběhům, které se vyhýbají tradičním žánrovým klišé, přičemž se za nimi skrývají vážnější podtexty, je Moyes mou oblíbenou spisovatelkou.

Na palubě lodi Victoria cestuje 655 australských nevěst, které míří do Británie za svými manžely, s nimiž dosud kvůli válce mohly strávit pouze omezený čas.

A tak své muže neměly příležitost příliš poznat. Co když se stane, že dívky cestují tisíce a tisíce kilometrů, aby jim ti, na které se tolik těší, sdělí, že si sňatek s nimi rozmysleli? Nevěsty se proto obávají tolik hanebného telegramu: Už tě nechci, nejezdi. A bohužel, několik z nich tento telegram opravdu obdrží, proto jsou při nejbližší příležitosti vysazeny a poslány jako balík zpět do Austrálie. Čtenáři mohou sledovat příběh převážně čtyř mladých dívek, které spolu sdílejí při platbě kajutu. Margaret O'Brienová, dívka, která v Austrálii zanechává své bratry a otce, je stále zdrcena, že její máma opustila svou rodinu. Pro Margaret je to citlivé téma, jelikož je v pokročilém stadiu těhotenství a obává se, zda může být dobrou mámou. Na palubu si propašuje svou fenku Maudie, která musí snášet dusno lodní kajuty, nesmí o ní nikdo na palubě vědět. Jean Castleforthová je zřejmě nejmladší nevěstou, kterou Victoria přepravuje. Je nerozvážná, ale dívkám je v její společnosti dobře. Avice Radleyová, dívka z vyšších kruhů, která je zhnusena skutečností, že musí do Británie odjet na letadlové lodi, nikoliv na luxusní zaoceánské lodi, jako tomu bylo u předchozích australských nevěst. Hodně usiluje o to, aby zvítězila v soutěži Královna Victorie, zvlášť ji hřeje fakt, že by porazila svou nenáviděni hodnou soupeřku. I svatba byla na základě jejího přání, tak moc toužila být vdanou paní!

"Hm," pronesla, uvolnila si nohy propletené s jeho a posunula se tak, že se skláněla nad ním. V koutku duše ji dotek jeho nahé kůže na své pořád ještě šokoval. "Takže mě opravdu, doopravdy miluješ, ano?" Usmál se na ni a vlasy na polštáři měl zpocené a zacuchané. Připadalo jí, že pohlednějšího mužského snad v životě neviděla. "Vážně se musíš ptát?" "A nikdy tě neštvu nebo nerozčiluju?" "To ani neumíš," usmál se a sáhl na noční stolek pro cigaretu. "To prostě není možné." Zhluboka se nadechla. "V tom případě ti musím něco říct, a ty se na mě nesmíš zlobit." Úhlednými bílými zuby vytáhl z krabičky cigaretu, odmlčel se a s paží obtočenou kolem jejího krku chránil dlaní plamínek rozškrtnuté sirky. "Hmm?" ozval se pak. Nehybným vzduchem vedle její hlavy stoupal jemný obláček modrého kouře. "Budeme se brát." Chvilku se na ni nechápavě díval. Pak se mu v koutcích očí objevily vějířky úsměvu. "Samozřejmě, že se budeme brát, zlatíčko." "Zítra." Na to, co následovalo, raději příliš nevzpomínala. Jak ty vějířky náhle ztvrdly a v očích už neměl takovou něhu.

Jak se mohlo stát, že Ian Radley se na vlastní svatbě s Avice choval poněkud divně? A proč se Avice stane jednou z nevěst, pro kterou tato plavba nebyla úspěšná?

Čtveřici v kajutě uzavírá komplikovaná Frances Mackenziová. Tichá dívka, v Austrálii pracovala jako zdravotní sestra. Jako skvělá sestra, pacienti i vrchní sestra ji měli rádi. Postupně se v knize vykresluje Francesin nelehký životní osud, který odkrývá, proč je Frances taková jaká je, a proč cestu do Británie bere jako nový začátek.

Obřad proběhl v úterý večer, těsně před půl dvanáctou. Za jiných okolnosti by to byla nádherná noc, jako stvořená pro svatbu: měsíc visel nízko, na tropickém nebi vypadal obrovský a zaléval tábor podivnou namodralou září, a lehounký větřík jen nepatrně rozechvíval palmové stromy, přesto jemně zmírňoval nepříjemné vedro. (...) Nevěsta seděla se skloněnou hlavou a pevně svírala ruku muže vedle sebe, jako by se mu omlouvala. Když byl obřad u konce, složila bledou tvář do dlaní a chvíli jen bez hnutí seděla. (...) "Čas úmrtí: jedenáct čtyřicet čtyři."

Jaký příběh je schován za tímto svatebním obřadem? Jak je možné, že Frances, coby nevěsta na lodi, začne chovat vřelé city k jistému mariňákovi Henrymu Nicolovi. A Nicol, vnitřně také těžce zkoušený muž, začne její city tajně oplácet. Začínající velká, avšak přede všemi ukrytá láska. Třeba by mohlo být možností, že jakmile v přístavu Plymouth vystoupí z lodi, stane se z nich pár? Když si své city otevřeně vypoví. Avšak strana 436 popisuje něco jiného:

A to bylo naposled, co jsem ji viděl. Bylo tam tolik lidí, pokřikovali a volali na sebe a strkali se, aby se k sobě dostali, a já nic neviděl. A pak jsem zvedl hlavu a někdo mě zatahal za ruku, a pak se k sobě jedna dvojice rozběhla a přímo přede mnou se k sobě přitiskli a líbali se a líbali a myslím, že mě ani neslyšeli, když jsem je prosil, ať uhnou. Nic jsem neviděl. Vůbec nic. A myslím, že právě tehdy mi došlo, že už to nemá cenu. Nic nemělo cenu. Klidně jsem tam mohl stát ještě celý den a celou noc anebo taky celou věčnost, ale někdy se prostě člověk musí přinutit vykročit a jít dál. A tak jsem to udělal. A to bylo naposled, co jsem ji viděl.

Příběh Frances by zřejmě zůstal hluboko skryt, kdyby Frances, coby babička, neabsolvovala v roce 2002 cestu do Indie se svou vnučkou Jennifer. Samotná Indie by nevyvolala vzpomínky na onu plavbu, ale v loděnici starých lodí Frances objeví vrak právě této Victorie. Frances Indii opouští v slzách, protože ta loď jí navždy změnila život.

Nechte se nést tímto příběhem. Pohodlně se usaďte, při dlouhých zimních večerech si uvařte čaj, zachumlejte se do deky a začtěte se do řádků této úžasné knihy !