Běh – tři písmena a pevně věřím, že celoživotní vášeň
Na podzim roku 2017 mě však stále více lákalo půlmaratonskou vzdálenost pokořit. Sama sobě jsem dala ultimátum, že pokud pro mě do konce roku 2017 bude představa běžet 21 km stále lákavá, přihlásím se. A tak se také stalo. Dne 28. 12. 2017 jsem se poprvé přihlásila na Mattoni ½ Maraton Olomouc, urychleně registraci zaplatila (abych si to náhodou nerozmyslela) a pochopila, že do 23. června 2018, kdy se měl závod běžet, mi zbývá pár měsíců tréninku, kdy z toho, že jsem schopna uběhnout 5 km, budu muset udělat, že budu schopna uběhnout 21 km – nelehký, ale ne nesplnitelný cíl
Jelikož jsem v té době byla běžkyně, která zásadně neběhá v zimě, trénovat jsem začala až na konci března 2018, kdy začaly hřát teplé sluneční paprsky. Běh se pro mě stal výzvou, čehož však nelituji a vědět, jak moc mě běhání obohatí a jak mě začnou bavit delší vzdálenosti, přihlásila bych se na půlmaraton již dříve! Postupně jsem z oněch pěti kilometrů zvyšovala vzdálenosti a nemůžu říct, že se jednalo o kilometry bezbolestné. Když jsem uběhla prvních devět kilometrů za hodinu, cítila jsem bolest, ale také neskutečnou radost, že se vydávám správným směrem. I další devíti kilometrový běh bolel. Jakmile jsem po tréninku přišla domů, věděla jsem, že v momentě, kdy se posadím, už se nezvednu. Postupně, nejen že bolesti přestaly, ale počet uběhnutých kilometrů se zvyšoval. A běhání mě začalo bavit o to více! Zjistila jsem, že úplně nejhorších je prvních pět kilometrů, poté, jakmile si tělo zvykne na běh, si začnu běh a ubíhající kilometry užívat! A tak jsem v tréninku dva a půl měsíce před svým prvním půlmaratonem uběhla, pro mě tehdy neuvěřitelných 175 km!
Večer před Dnem D se dostavila nervozita, strach a otázky typu:
"Co když půlmaraton neuběhnu?"
"Co když se mi při závodě něco stane?"
"Co když jsem netrénovala dost?"
"Co když přepálím start?"
"Co když...?" - a tak bych mohla pokračovat, co všechno se mi před prvním půlmaratonem honilo hlavou.
Věděla jsem však, že ačkoli mám strach, co bude za dvacet čtyři hodin, zároveň se na to, co nastane nesmírně těším. A také jsem věděla, že jsem se rozhodla správně. Že ačkoli se bojím sebevíc, jsem ráda, že jsem se na půlmaraton přihlásila. Svého rozhodnutí jsem ani na chvíli nezalitovala! Nervozita a strach se dostavovaly i v Den D – 23. června 2018. Nejhorší na startu olomouckého půlmaratonu je to, že se vybíhá až v 19 hodin. Celý den odpočíváš a šetříš se na podvečerní výkon doma a jsi netrpělivý. Jakmile jsem došla na olomoucké náměstí, kde je již tradičně zázemí tohoto závodu, veškerý strach a to, čeho jsem se bála, zmizelo a začala jsem se neskutečně těšit na to, až budu na startovní čáře. Až vyběhnu. Až to všechno začne. Za zvuku Smetanovy Vltavy jsme, my závodníci, protnuli startovní čáru a začala jsem cítit ten neskutečný pocit svobody. Užívala jsem si běžce kolem sebe. Kilometry utíkaly a já jsem byla šťastná. A pak přišla drobná krize. Na 16. km začalo mírně poprchat, na 17. km mě začaly bolet kotníky a na osmnáctém svaly, o kterých jsem do té doby neměla zdání, že v těle jsou. Začala jsem běžet nějak automaticky, devatenáctý kilometr si nepamatuji, že proběhl. Najednou jsem před sebou uviděla ceduli 20 km! Hurá! Už jen JEDEN, jediný kilometr a jsem v cíli. A najednou se mi v hlavě vynořila myšlenka, že jsem celý půlmaraton čekala daleko horší, zase tolik to nebolelo, dokonce jsem si závod užila! A jelikož jsem poctivě trénovala, uvědomila jsem si, že kdybych měla uběhnout 25 km, asi bych to zvládla. Ano, je pravda, že velké díky patří také zamračenému počasí a teplotě kolem 17 °C, na běh ideální podmínky. Nastal okamžik, kdy jsem doběhla do cíle, a to v čase o patnáct minut lepším, než jsem si přála! Dostavily se pocity úspěšnosti a hrdosti, že jsem dokázala to, o čem se mi do té doby jen snilo. Pocit úspěšně zvládnutého prvního půlmaratonu je k nezaplacení!
Na druhý půlmaraton o rok později – dne 15. června 2019 – jsem věděla, co očekávat. Olomoucká trať byla stejná, opět jsem poctivě trénovala, akorát bolesti se dostavovaly daleko méně, téměř vůbec. Jediné, čeho jsem se u druhého půlmaratonu bála, bylo počasí. Celý týden byla vedra přes 33 °C! Start opět v 19 hodin. Už jsem věděla, že pokud nepřepálím start, mám šanci závod zaběhnout i v tomto počasí. Ano, chtěla jsem druhý půlmaraton uběhnout lépe než ten první, přesto jsem si dala další cíl: Závod si užít a nezávodit sama se sebou. V tomto počasí nebýt zaměřena na výkon, za jak dlouho 21 km uběhnu, ale na to, abych ve zdraví doběhla. První kilometry se běžely po stinných ulicích Olomouce. Na trati byly přidány občerstvovací a osvěžovací stanice. Běžela jsem podle svých představ. A najednou nastal 16. km a přicházela krize. Únava. Už jsem nechtěla běžet. V hlavě jsem měla myšlenku: "Proč má půlmaraton 21 km, proč nemá pouze 18 km? Ty dva kilometry bych ještě zvládla, ale uběhnout dalších pět?" Běžela jsem 18,5 km a dobře věděla, že kdybych odbočila z trasy, za pouhých třicet vteřin jsem doma, jelikož bydlím podél trati. Těžké rozhodování, zda běžet nebo to vzdát? Vítězila touha pokořit i druhý půlmaraton, a tak jsem s vypětím sil běžela dále. Při ceduli dvacátý kilometr mi hlavou blesklo slovo: "Konečně!" Podívala jsem se na hodiny a věděla, že lepší výsledek než loni mít nebudu. Poslední kilometr se dobíhá na tzv. kočičích hlavách, což je v té únavě nezapomenutelný zážitek, kdy se snažíš nespadnout. A najednou: CĺL! Můj druhý cíl! Opět jsem byla šťastná, že jsem závod zvládla a že jsem ho navzdory všem myšlenkám, které mi proběhly v hlavě, nevzdala! A to, že jsem do cíle doběhla o celé čtyři minuty později než předchozí rok, to jsem absolutně neřešila.
Tímto bych chtěla motivovat všechny běžce, kteří o půlmaratonu uvažují, ale zároveň mají z té vzdálenosti strach. Nebojte se. Musíte se překonat. Musíte trénovat a za žádnou cenu to nevzdat. Stojí to za ty pocity úspěchu. Pokud se i vy chcete podělit se svými zážitky, pište, zajímá mě, jak tyto chvíle strávili jiní běžci. Jaká spousta dřiny, která za to stojí, stála za vaším úspěchem?
Ptáte se, proč jsem neběžela třetí půlmaraton? Samozřejmě jsem byla přihlášena. Hned po odběhnutí druhého půlmaratonu jsem neváhala ani vteřinu a při spuštění registrace jsem se ihned přihlásila. Těšila jsem se, jaké to bude po třetí. Jelikož se měl můj třetí půlmaraton konat v roce 2020 a koronavirus ukázal, kdo je na světě pánem, kvůli omezení shlukování se ač přesunutý půlmaraton zcela zrušil. Mattoni ½ Maraton Olomouc se v roce 2020 neběžel. Bylo mi to líto. Na druhou stranu jsem poprvé po třech letech trénování věděla, že už neběhám kvůli závodu (jak tomu bylo v trénincích v roce 2018 a 2019), ale běhám proto, že mě běh neskutečně baví! A tréninky, které jsem v roce 2020 absolvovala, byly v mém dosavadním životě to nejlepší, co jsem s běháním zažila! 557 uběhnutých kilometrů v roce 2020 mluví za vše. Když se však ohlédnu, je mi zpětně líto, že jsem si půlmaratonskou vzdálenost neuběhla sama pro sebe. Bez vidiny závodu. Do té doby jsem to ve své hlavě měla nastaveno tak, že půlmaraton jsem schopna uběhnout pouze motivací závodu a motivací běžců kolem sebe. Vím, že koronavirus bude ještě nějakou dobu omezovat hromadné akce. Snad i toto omezování se stalo mým předsevzetím, které jsem dala sama sobě. V roce 2021 uběhnu půlmaraton. Ať už v rámci veřejného závodu, nebo sama sobě stanovím den a trasu, kterou absolvuji. Znovu si užiju oněch neskutečných 21 kilometrů, opětovně prožiji všechny ty pocity, které tuto vzdálenost doprovázejí. Těším se na to!