Knihy tvoří nepostradatelnou část mého života. Pamatuji si, že první kartičku do knihovny jsem si pořídila, jakmile jsem se naučila číst. A od té doby jsem pravidelný návštěvník knihoven. Jakmile doma nemám ani jednu knížku, kterou jsem ještě nečetla, nemůžu být zcela spokojená. Vždy potřebuji mít po ruce knihu, ke které si mohu ve volné chvíli sednout a začíst se. "Knihy jsou lidem tím, čím perutě ptákům," citát, jehož autorem je ruský básník, prozaik a dramatik Alexandr Sergejevič Puškin a který zcela vystihuje, co pro mě knihy znamenají. Stejně tak citát Jorgeho Luise Borgese: "Ráj jsem si vždycky představoval jako knihovnu, nikdy jako zahradu." Ideální kombinace pro mě je, jít si s knihou sednout někde do přírody. Vnímat cvrlikající ptáčky, nechat se opalovat od sluníčka a přitom se začíst do zajímavého příběhu.
"S knihami je to jako s lidmi: jen velmi malý počet něco znamená, zbytek se ztrácí v množství," tento citát prohlásil osvícenský filozof Voltaire. K tomuto citátu bych ráda napsala, že je dobře, že každý čtenář má jiný vkus. Proto každému člověku přiroste k srdci jiný typ knih a jiní autoři. A ten zbytek, co vám k srdci nepřiroste, se zkrátka ztratí v množství, které za svůj život přečtete. Ráda bych vám v několika následujících příspěvcích představila knihy, které něco znamenají pro mě. Které se doslova dotkly mého srdce. První článek o knihách začnu třemi svými nejoblíbenějšími autory, po jejichž knihách ráda sahám, jelikož vím, že to bude kvalitně strávený čas, a na jejichž knihy se vždy těším, protože je velmi těžké jejich díla odložit.
Jojo Moyes
Jojo Moyes je britská spisovatelka a novinářka. Je jednou z mála autorů, kteří získali dvakrát britské ocenění Romantic Novel of The Year Award. Poprvé tuto cenu obdržela v roce 2004 za svůj román Zakázané ovoce, podruhé za mou oblíbenou knihu Poslední dopis od tvé lásky.
Moyes si vaše srdce získá tím, že je autorkou romantických příběhů, které se vyhýbají tradičním žánrovým klišé a za nimiž se skrývají vážnější podtexty. K autorce jsem se dostala úplnou náhodou, a to, když jsem jednoho dne hledala v knihovně, kterou další knihu bych si ještě vypůjčila. Zaujal mě název knihy Než jsem tě poznala. Přečetla jsem si pár vět, o čem má příběh být, a knihu si půjčila. V té době jsem netušila, že se Jojo Moyes stane mou srdcovou autorkou
Než jsem tě poznala je příběh obyčejné dívky Louisy Clarkové, která žije svůj život ve svém rodném anglickém městečku a nemá touhy toto městečko opustit. Nemá touhy ani cestovat. Ke spokojenému životu ji postačuje její přítel, rodina a práce v bistru. Toto bistro je však náhle uzavřeno a Louisa musí čelit výzvě v podobě hledání nového zaměstnání. Díky schůzce v pracovní agentuře se jí povede získat místo pečovatelky u bohaté rodiny Traynorových. Práce to však není snadná, jelikož se Louisa musí postarat o pětatřicetiletého Williama Traynora, syna Camilly Traynorové, která Louisu na tuto práci najala. William se kvůli nehodě s motorkou stal kvadraplegikem, což znamená, že je upoután na kolečkové křeslo a není schopen se o sebe vůbec postarat. Tato skutečnost z něj udělala zahořklého muže, který se snaží ztrpčovat život svému okolí, jelikož tento život si nevybral. Před nehodou byl mužem, který žil adrenalinovým životem, miloval svou práci a snoubenku, se kterou se po nehodě rozešel. Louisa má v roli pečovatelky jediný úkol: jelikož je optimistické a upovídané povahy, měla by nalézt způsob, jak by Will opět mohl získat radost ze života. A jak už to tak v romantických příbězích bývá, Louisa a Will se do sebe zamilují. Bohužel, tato láska musí čelit vážnému problému, protože Will si na svůj současný život ani pár let po nehodě nezvykl, a zvykat si na něj nehodlá. Svůj život chce ukončit asistovanou sebevraždou na klinice Dignitas ve Švýcarsku. Co všechno Louisa obětuje, aby se pokusila Willovo rozhodnutí změnit? A povede se jí to? O tomto je tato dojemná kniha, která vyšla v Česku v roce 2013 a která je velmi čtivě napsaná, takže ji nebudete chtít odložit a budete ji chtít číst do té doby, než zjistíte, jak se William rozhodl naložit se svým životem. I přes vážné téma se kniha stala bestsellerem a byl podle ní natočen stejnojmenný film. Pokud si Louisu Clarkovou oblíbíte, můžete její další osudy sledovat v knihách Život po tobě (jedná se o volné pokračování Než jsem tě poznala, avšak celkově tuto knihu hodnotím jako průměrnou) a dále v navazujícím, za mě již vydařenějším románu Sama sebou, v němž se Louisa vydává pracovně do New Yorku.
Jojo Moyes je autorkou řady dalších knih, z nichž mě nejvíce zaujala již zmíněná kniha Poslední dopis od tvé lásky, jako nadprůměrně povedený hodnotím také román Dívka, již jsi tu zanechal a dále Stříbrná zátoka. Poslední dvě novinky od Moyes (Schovej mě v dešti a Jako hvězdy v temné noci – mimochodem, až při psaní článku jsem zjistila, že tato kniha byla vydána!) jsem prozatím nečetla, ale mám rezervaci v knihovně a nemůžu se dočkat, až se obě knihy ke mně dostanou. Věřím, že budou stejně čtivé a bude jen velice těžké se od nich odtrhnout jako od ostatních knih Jojo Moyes. Mimochodem, kromě uvedených dvou novinek, je mám přečteny všechny.
Robert Fulghum
Pokud rádi čtete romány, je možné, že s Robertem Fulghumem nenaleznete "společnou řeč". Většina jeho knih obsahuje drobné fejetony, ve kterých Fulghum popisuje běžný život takovým způsobem, jakým se ostatní lidé nad životem nezamýšlí. Popisuje obyčejné věci naprosto konkrétně, vtipně a čtivě. V útlých knihách naleznete spoustu životní moudrosti. Osobně pana Fulghuma (narozen v roce 1937) považuji za inteligentní osobu, kterou dozajista je. Během svého života vystřídal velké množství povolání, své životní zkušenosti získal například jako kovboj, pastor, barman či učitel. Úspěch získala hned jeho prvotina z roku 1988 s názvem Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. A přestože kniha vyšla již před třiceti třemi lety, úvahy, které obsahuje, jsou stále aktuální.
Jako příklad uvádím pár úsměvných úvah, nad kterými se Fulghum ve svých knihách zabývá:
- Proč si lidé myslí, že když zmáčknou knoflík několikrát, výtah přijede rychleji?
- Kdo je více vystrašen? Žena, která, když zahlédne pavouka a začne křičet "jééé", nebo pavouk, který je vyrušen ječící ženou?
- Vlasy rostou rychlostí centimetr a čtvrt za měsíc.
- Ach jo, jsou dvě slůvka, která člověk používá denně a po celý život.
- Vždycky si vyberte cestu s lepším výhledem.
- Lednička je klíčovým bodem domácnosti. Vypovídá toho mnoho o členech rodiny. Zevnitř je jídlo a zvenčí přehled událostí o chodu a životu domácnosti. Někteří si na ledničku připevňují úkoly, které je třeba zvládnout. Jiní různé vzkazy, poznámky či obrázky svých ratolestí.
- Může škytavka způsobit nevěstě nesnáze při svatebním obřadu? A co teprve, když nevěsta na své vlastní svatbě zvrací?
- Věděli jste, že v USA se za psí žrádlo utratí asi dvakrát více než za jídlo pro nemluvňata? A že 90 % psů si žije lépe než ¾ lidstva?
- Většina lidí si oblékne obě ponožky a následně obuje obě boty. Fulghum ve své knize vzpomíná na svého kamaráda, který se oblíkal a obouval způsobem: levá ponožka a bota, následně pravá ponožka a bota.
Zaujaly vás tyto úvahy? Pak neváhejte a sáhněte po Fulghumových knihách, z nichž některé mají originální názvy:
- Už hořela, když jsem si do ní lehal.
- Ach jo: některé postřehy z obou stran dveří ledničky.
- Co jsem to proboha udělal?
Pokud byste si přeci jen od Roberta Fulghuma raději přečetli román, vyberte si knihu Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Vypráví příběhy z tančírny Century, která je otevřena lidem každého věku, pohlaví a sexuální orientace. Její pracovníci zde pracují s radostí a lidé se zde rádi vracejí. Kdo je energetickou šéfkou tančírny? Proč barmanka Frieda má mindráky, přestože je přátelské povahy? Co by více bavilo novinářku Marisol Machado? Jak moc je pohlcena svým úkolem psát o tangu? Baví ji psaní, nebo by raději tango tancovala? Jaktože nevidomá Dulci-Maria tancuje tak nádherně? A jaký příběh ukrývá pravidelný host, právník Aristo Joyce, jenž chce umět tančit, přál by si být milován a touží napsat divadelní hru z tanečního parketu. Splní se mu jeho touhy? Nechte se unést příběhy a večery, kdy se na parketu tančírny Century tancuje tango!
Robert Fulghum je pro mě osobnost, se kterou jsem měla možnost setkat se osobně. A to třikrát v rámci projektu LiStOVáNí Lukáše Hejlíka, které se konávalo v mnoha městech České republiky. Při každém takovém setkání Fulghum představil svou novou knihu a při jeho (zatím) poslední návštěvě v říjnu 2019 jsem měla možnost si s ním dokonce potřást rukou! Při své poslední návštěvě českým čtenářům představil druhý díl zamýšlené trilogie U Devíti draků a jedné ovce, která navazuje na knihu Opravář osudů, jejímž hlavní hrdinou je Čechoameričan George Novak, který přijel do Prahy, aby pátral po svých českých kořenech. Fulghum se v těchto knihách zabývá otázkami lidské existence. Kdo jsme? Proč tady jsme a do jaké míry se dokážeme změnit? Zajímavostí je, že Fulghum je populárnějším autorem v České republice, než v jeho rodné Americe.
Robert Fulghum je autorem mého oblíbeného výroku, který publikoval v roce 1989 v knize: Už hořela, když jsem si do ní lehal:
"Opravdu nemusíš nic být. A nemusíš nic dělat.
Opravdu nemusíš nic mít. A nemusíš nic vědět.
Opravdu se nemusíš ničím stát.
Ale.
Je užitečné pochopit, že oheň pálí,
a že když prší, tak je hlína mokrá."
Zlodějka knih
Jistě jste si všimli, že u předchozích odstavců jsem zmínila jméno autora, avšak nyní zmiňuji název knihy. Je to z důvodu, že jednou z mých srdcových knih je neobyčejně jímavá a čtivá Zlodějka knih, jejímž autorem je australský spisovatel Markus Zusak. Z ostatních knih tohoto autora mě zaujala také kniha Posel, avšak Zlodějku knih, která byla vydána v roce 2007, považuji za jeho nejpovedenější knihu a nejvíce mi utkvěla v paměti. Zusak tento příběh sepsal na základě vyprávění své babičky. Jedná se opravdu o smutný příběh, který přináší úzkost. Při představě, že taková tehdy byla doba, mrazí po zádech.
Každý příběh má svou vypravěčku. Tento příběh – o Liesel Memingerové – nám převypráví samotná Smrt. Smrt, která v roce 1942 měla mnoho práce, a těžko ji mohl někdo vystřídat. Přicházela si pro lidské duše častěji než kdykoli předtím. Hned v úvodu příběhu nám Smrt sdělí pravdivá, ale krutá sdělení:
- Drobná informace: Zemřete.
- Reakce na uvedenou informaci: Dělá vám to těžkou hlavu? Prosím vás – hlavně se nebojte. Když nic, jsem aspoň spravedlivá.
- Uklidňující prohlášení: Prosím vás, zůstaňte v klidu, na tu předešlou pohrůžku nehleďte. To já jen tak naoko - nejsem žádná násilnice. Nejsem kruťas. Jsem vyústění.
Přesně tak, se vypravěčka představuje. Už z těchto slov při hlubším zamyšlení mrazí, avšak jedná se o slova pravdivá... Dále však při čtení zjistíme, že i Smrt má své srdce. Příběh zlodějky knih – Liesel Memingerové – začíná v lednu 1939, kdy jako téměř desetiletá slečna jede k adoptivním rodičům. Jejím domovem se stane městečko Himmelstraße. Městečko, které má krásný název, jelikož Himmel v němčině znamená nebe. Snad by i nebem bylo, kdyby neleželo uprostřed Německa v době 2. světové války. Liesel si v novém domově najde kamarády, získá si lásku adoptivních rodičů, naučí se krást knihy, ze kterých si se svým adoptivním tátou předčítá a zdokonaluje tak své čtenářské schopnosti, kterými uklidňuje obyvatele městečka při mnoha bombových útocích, přičemž ten poslední se stane pro obyvatele Himmelstraße osudným.
Přestože kniha vypráví o neveselém tématu, po jejím přečtení se mi poprvé stalo, že jsem měla chuť nalistovat první stránku a celý příběh si přečíst od začátku. Tak moc hodnotím Zlodějku knih jako povedenou! Na motivy úspěšné knihy, která se stala bestsellerem, bylo natočeno stejnojmenné válečné drama, které mělo premiéru v kinech dne 16. ledna 2014, a které jsem viděla několikrát.
V příspěvku, který bude vydán příště, vám představím další knihy a autory, které stojí – podle mého názoru - za to si přečíst. Budu ráda, pokud mi v komentářích napíšete, kteří jsou vaši oblíbení autoři, čímž mi dáte možnost rozšířit si knižní obzory a dostat se tak ke knihám, které mi prozatím byly utajeny
